...nejsme žádné hloupé ovce... na Blog.cz

Na svého prvního kluka si celkem dobře vzpomínám. Jmenoval se Petr, chodil se mnou do čtvrté třídy a při jednom školním výletu do planetária jsme se chytli za ruce a dali jsme si pusinku, protože jsem kdysi viděla, že moje máma to dělá s přítelem taky. Světe div se, "chození" nám vydrželo jen týden, protože potom jsem se zakoukala do Tomáše. Takového prevíta! Protože jsem se s ním nechtěla před školou pusinkovat, rozešel se se mnou pomocí kousku papíru vytrženého ze sešitu matematiky....No, možná příčinou bylo především to, že se chtěl pochlubit, že už umí psát.

Tohle všechno je ale spíš tak na okraj - tento článek jsem chtěla zasvětit především dávnému idolu mému i několika mých kamarádek, které kvůli mé bezpečnosti raději nebudu jmenovat (ale vy to dobře víte, "děvčata"...:-P:-D)...

Tento Bůh byl můj soused a měl všechny parametry ideálního muže (hele, bylo mu v té době už alespoň 15!...): pohledný, atletická postava, smutný, sexy pohled a snad i to, že si nás vůbec nevšímal. To pro dívčí vynalézavost byla jen motivace a tak jsme celé dny proseděly na schodech u našeho baráku a číhaly na Jeldu (jak jsme mu přezdívaly, neboť příjmením se jmenoval Jelínek), až se nebohý chlapec bude muset vypravit do školy, ven, nebo na košíkovou...Mám takový dojem, že parta puberťaček popíjejících fantu ho skutečně děsila a vídávaly jsme ho čím dál méně. Když nad tím dnes uvažuju, mohl za a) chodit jiným, tajným (například sklepním) východem b) zavřel se doma a nevycházel nikdy.

Faktem je, že potom odjel do Ameriky, Austrálie, prostě někam moc daleko. Snad ne kvůli nám...

Proto uctěme společně Jeldu, oběť našich raných let...:-D

Včera odpoledne jsme se (sestra a já) po delší době opět vypravily za babičkou a dědou na delší návštěvu, respektive skvělou večeři. Celou cestu jsme se smály a navzájem se pošťuchovaly, což nám vydrželo až do konce večera. Děda se (naštěstí) koukal na něco v televizi, takže nekomentoval naše chování slovy bývalého gymnazijního profesora, ale babička-ta si to musela vyslechnout všechno. Chvilkami jen zaraženě koukala, jindy se smála a přispívala nám do naší konverzace. V jedné chvíli, kdy mi sestra zpoza časopisu Květy oznámila, že smrdím, se babička rozhodla říct nám velice vtipný vtip. Zněl asi takto: Jde slepý po ulici a jak tak jde, míjí porybného. Když slyší, že tam někdo je, zeptá se: "Prosím vás, tady je někde dívčí internát?"Ehm...dobrovolně přiznám, že jsem to nepochopila. Podívala jsem se na sestru, která se (trošku mimózně) smála, tak jsem se rozhodla, že babičce se přiznávat nebudu a raději se zeptám sestry po cestě domů. Nasadila jsem úsměv, který měl připomínat pobavení.

Protože se blížila tma a déšť, rozloučily jsme se s velkým díky za skvělou večeři a vydaly se na cestu k domovu. Sotva jsme byly z doslechu babiččiných bystrých uší, které měla s celou hlavou venku, když nám mávala z okna, sestřička mě trošku zaskočila: ,,Ty, Ivi, pochopilas ten vtip? Já totiž ne!" Podívala jsem se na ni a svěřila se, že jsem doufala, že ona ano, když se smála. Nato jsme se obě podívali na stále vyhlížející babičku a rozesmály se. Celou cestu jsme pak vymýšlely, jak to mohlo být myšleno, ale nepřišly jsme na to a tak jsme se domluvily, že vtip řekneme taťkovi, a když se bude usmívat stejně mimózně, jako jsme se usmívaly my, nebude mít ani cenu se ho ptát na možné řešení.

Sotva jsme zavřely branku, uviděly jsme taťuldu cosi kutit v garáži, a tak jsme mu hned řekly onen jistě skvělý, ale nepochopený vtip. Zřejmě pochopil, protože obratem řekl cosi jako: ,,Jak to říkal Werich - Jsou dvě věci, co smrdí jak ryba. A ta jedna je ryba.". No super. Když jsem se ho zeptala, jak je to všechno myšleno, neodpověděl mi. Jen se potutelně usmíval a pokračoval ve své práci. Teď už nezbývalo nic jiného než zavolat babiče, která byla původcem našich strastí. Problém byl v tom, že ani jedna z nás nemohla ani mluvit, jak jsme se snažily potlačit smích, a tak babička porozuměla až na třetí pokus. ,,No, on to ani nebyl vtip. To se prostě tak říká, že ženská, když se nemyje, smrdí jako ryba." V tu chvíli se v nás probudilo feministické já a až do usnutí jsme nadávaly na smradlavé chlapy a jejich hloupý smysl pro humor.

V moři i na souši se vyskytují zvířata, mutanti nebo "jen" velmi zvláštní tvorové, se kterými by se asi nikdo z nás rád nepomazlil. Nebo ano?

Živý pudink uvnitř oceánu
Umíte si představit tvora, který svou konzistencí doopravdy připomíná plovoucí želé až na to, že má téměř lidský obličej? Pak už jste možná slyšeli o oceánské rybě zvané Blobfish - čili sliznaté rybě, která se správným jménem nazývá Psychrolutes marcidus. Toto asi třiceticentimetrové zvíře má tělo skládající se z gelové hmoty, v níž má pouhé minimum svalů. I proto v oceánu neplave, ale prakticky se vznáší a proto se musí smířit s jakýmkoliv žrádlem, které kolem něho plave.

Kočkovitá šelma větší, než na jakou si příroda troufla
První záznam o kříženci lva a tygřice, šelmy velké tři až čtyři metry a vážící klidně i půl tuny se objevil už na začátku devatenáctého století. Jde však jistě o výtvor člověka, o umělé spáření těchto dvou šelem. Ligr, který ještě nemá vědecké jméno je divoká kočka se lvími i tygřími vlastnostmi i podobou. Není schopný se sám rozmnožovat, neboť nemá dostatek pohlavních hormonů. I proto v podstatě napořád zůstává mládětem. Během celého života se vyvíjí a roste a umírá kolem osmnáctého roku, kdy je stále ještě mládě, ale kosti už neunesou obrovskou váhu svalů.
Existuje také kříženec tygra a lvice, který se nazývá tigon.

Tak se stalo, že jsem já, sestra a kamarádka cestovaly směr sladký domov z několikadenního festivalu. Kromě nevyspání a možná i pár infekčních chorob jsme si z akce vezly potetované obličeje (přechodně potetované, přirozeně), umělé dredy a i jaksi utlumené mentální schopnosti.

Když jsme se kolem poledne dostaly do Olomouce (,,...je TA Olomouc, TA - TA - TA!.." bylo nám vysvětleno od vlastenecky laděné kamarádky z této středomoravské metropole, tak jen ať víte, kdybyste jí potkali), s koupeným lístkem na vlak jsme věřily, že jsme obrazně - za vodou, a fakticky - za chvíli v Brně. Trochu jsme znejistěly, když jsme se dozvěděly, že vlak, na který jsme nasedly končí v neznámé vesničce. Se strachem v (z nevyspání červených) očí jsme poprosili strojvedoucího, aby nás upozornil na zastávku, kde máme přestoupit na Brněnský vlak. Pán byl naštěstí ochotný (jsem přesvědčená, že s námi sympatizoval kvůli naším novým kérkám a dredům, neboť měl sám piercing v obočí) a ujistil nás, že nás včas upozorní.

Pak ten čas asi pišel, protože piercingáč přišel, řekl něco, z čehož jsem při rachotu ve vlaku rozumněla jen "zastávka" a "přestoupíte", tak jsem na něj vrhla oslnivý úsměv a poděkovala stejně jako moje vedle sedící kamarádka Andrejka. Když odešel, zeptala jsem se jí, co to říkal. Andrea na mě vrhla podivný pohled a řekla: ,,Nerozumněla jsem mu, myslela jsem, že ty jo! Říkal něco že buď jak příště zastavíme, nebo až za čtvrt hodiny zastavíme, ale já fakt nevím." Sestra z protějšího sedadla na nás koukala a pak se hrozně smála. Ne moc dlouho, pak si ve vlaku totiž zapomněla spacák..