...nejsme žádné hloupé ovce... na Blog.cz

Na svého prvního kluka si celkem dobře vzpomínám. Jmenoval se Petr, chodil se mnou do čtvrté třídy a při jednom školním výletu do planetária jsme se chytli za ruce a dali jsme si pusinku, protože jsem kdysi viděla, že moje máma to dělá s přítelem taky. Světe div se, "chození" nám vydrželo jen týden, protože potom jsem se zakoukala do Tomáše. Takového prevíta! Protože jsem se s ním nechtěla před školou pusinkovat, rozešel se se mnou pomocí kousku papíru vytrženého ze sešitu matematiky....No, možná příčinou bylo především to, že se chtěl pochlubit, že už umí psát.

Tohle všechno je ale spíš tak na okraj - tento článek jsem chtěla zasvětit především dávnému idolu mému i několika mých kamarádek, které kvůli mé bezpečnosti raději nebudu jmenovat (ale vy to dobře víte, "děvčata"...:-P:-D)...

Tento Bůh byl můj soused a měl všechny parametry ideálního muže (hele, bylo mu v té době už alespoň 15!...): pohledný, atletická postava, smutný, sexy pohled a snad i to, že si nás vůbec nevšímal. To pro dívčí vynalézavost byla jen motivace a tak jsme celé dny proseděly na schodech u našeho baráku a číhaly na Jeldu (jak jsme mu přezdívaly, neboť příjmením se jmenoval Jelínek), až se nebohý chlapec bude muset vypravit do školy, ven, nebo na košíkovou...Mám takový dojem, že parta puberťaček popíjejících fantu ho skutečně děsila a vídávaly jsme ho čím dál méně. Když nad tím dnes uvažuju, mohl za a) chodit jiným, tajným (například sklepním) východem b) zavřel se doma a nevycházel nikdy.

Faktem je, že potom odjel do Ameriky, Austrálie, prostě někam moc daleko. Snad ne kvůli nám...

Proto uctěme společně Jeldu, oběť našich raných let...:-D